Kdo jel někdy například po nové dálnici, ví, jak moc se krajina mění. Obrovské mosty, zářezy v kopcích, kilometry asfaltu. Doprava přináší rychlejší cestování, ale zároveň i hluk, prach a ploty, které dělí přírodu. O to důležitější je, aby silnice a příroda dokázaly žít vedle sebe.
Jedním z řešení jsou tzv. zelené koridory – pásy stromů a keřů, které doprovázejí dálnice a stavby. Zeleň podél cest má spoustu funkcí: v létě chladí okolí, zachytává prach, tlumí hluk a působí příjemněji než holý beton. Navíc se stává důležitou součástí české krajiny. Kdo by neměl rád pocit, když jede po silnici lemované stromořadím?
Jenže stromy mohou být i nebezpečné. Při nehodě jsou pevnou překážkou a následky bývají vážné. Kritici proto říkají, že stromy u silnic by měly být bez nich. Řešení ale není černobílé. Můžeme lépe sázet dál od vozovky, chránit je svodidly nebo je vysazovat jen tam, kde to dává smysl. Kompromis existuje – stromy zůstanou součástí krajiny a zároveň nikoho neohrožují.
Podobně je to s protihlukovými stěnami. Kdo by chtěl bydlet za šedou zdí? Když je osázíme popínavými rostlinami, zachytí víc prachu, lépe tlumí hluk a navíc vypadají hezky. Takové „zelené stěny“ už běžně vznikají v Evropě – a stálo by za to mít je i v Pardubicích.
A pak jsou tu ekodukty – zelené mosty přes dálnice, které vypadají jako součást lesa nebo louky. Zvířata po nich bezpečně přecházejí a krajina zůstává propojená. Jeden takový už v Česku vyrostl u Chlumce nad Cidlinou a funguje výborně. Dokonce tam zachytily jeleny, srny i drobnější živočichy.
Zelené koridory nejsou jen o přírodě. Jsou i o nás. Přinášejí čistší vzduch, lepší mikroklima a hezčí prostředí tam, kde lidé bydlí. Když budeme stavět dálnice, silnice a města s ohledem na navazující přírodu, vyhrají všichni – řidiči, obyvatelé měst i vesnic, zvířata a nám všem se bude lépe žít.
Jiřina Klčová
náměstkyně primátora Pardubic