Když se vrátíte do léta 2016, věřil jste tehdy, že o deset let později bude D35 skutečně vidět v krajině?
Věřil jsem, jinak bychom do toho nešli. Ale určitě jsem si tehdy neuměl představit, kolik jednání, sporů, výkupů pozemků a povolování bude potřeba zvládnout. Když dnes po D35 jedu a vidím další rozestavěné úseky, je to pro mě velká satisfakce. Zároveň dobře vím, kolik lidí za tím výsledkem je – od projektantů a úředníků až po starosty a vlastníky pozemků.
Na který moment z těch deseti let jste nejvíc hrdý?
Nejsilnější pro mě nejsou chvíle, kdy se stříhá páska. Mnohem důležitější jsou okamžiky, kdy se podaří rozhýbat něco, co bylo roky zaseknuté. Typickým příkladem je Litomyšl, kde se dlouho nedařilo najít shodu nad trasou D35. Když se nakonec podařilo dostat všechny k jednomu stolu a uzavřít dohodu, přesně jsem si řekl: kvůli tomuhle náš Spolek vznikl.
Byla někdy chvíle, kdy jste si říkal, že to nemá cenu?
Samozřejmě. U dopravních staveb se často několik měsíců nic viditelného neděje a člověk má pocit, že se točí v kruhu. Pak ale přijde jedno rozhodnutí, dohoda nebo vyřešený problém a celý projekt se posune. Naučil jsem se, že u dopravy je potřeba trpělivost a zároveň nesmí člověk přestat tlačit na výsledek.
D35 se postupně blíží dokončení. Neztratí tím Spolek svůj původní smysl?
Naopak. Když jsme začínali, soustředili jsme se hlavně na D35 a D43. Dnes vidíme, že jedna dálnice sama o sobě dopravu nevyřeší. Potřebujeme kvalitní železnici, přivaděče, obchvaty, parkování i nové technologie. Spolek proto nemá existovat proto, aby sám sebe udržoval při životě. Má být užitečný tam, kde je potřeba spojit lidi a dotáhnout konkrétní problém.
Co vás jako Pardubáka v dopravě pořád nejvíc štve?
Asi situace, kdy máme za sebou obrovskou investici, ale posledních pár stovek metrů cesty pořád nefunguje. Člověk přijede rychleji vlakem nebo po nové silnici, ale pak hledá parkování, špatně přestupuje nebo se složitě dostává domů. Právě tyhle zdánlivé detaily rozhodují o tom, jestli lidé dopravní změnu opravdu pocítí.
Co byste chtěl, aby se o Spolku říkalo za dalších deset let?
Že nebyl nejhlasitější, ale užitečný. Že uměl dostat k jednomu stolu lidi, kteří spolu potřebovali mluvit, a že po něm zůstaly konkrétní výsledky. Pokud budeme jednou hodnotit dalších deset let, nechci počítat schůzky ani tiskové zprávy. Chci počítat problémy, které se podařilo skutečně vyřešit.